Co s panickými atakami / úzkostmi

10 mil. lidí v Německu kvůli panickým atakám neboli úzkostem bere pravidelně antidepresiva. Tak znějí oficiální statistiky. Nevím, jaký je počet lidí v této kategorii u nás, ale dle mých zkušeností, ne zrovna malý.

Na vlastní kůži jsem si taky panickými úzkostmi / strachy prošla. Něco před dvěma lety jsem měla menší domácí nehodu. O to z nepříjemnějšími následky, v nedefinovatelných intervalech jsem ztrácela dech. Absolvovala jsem různá lékářská vyšetření, až mi kardiolog jedné známe nemocnice, řekl. “Nevíme co je s Vámi, proč ztrácíte dech. Museli bychom Vás rozpitvat, abychom zjistili skutečnou příčinu. To Vám nedoporučuji, jste ještě mladá, budete se muset naučit s tím žít!..” “Cože?” Problesklo mi hlavou, – “neudělám ani pár kroků, Já!, která byla zvyklá být neustále v pohybu, každodenním cvičením, pravidelným několika měsíčním pobýváním mimo náš kontinent. A co moje práce, jak se uživím…”- Nemohla jsem tomu uvěřit, jsem přece v této oblasti zkušená a vím, jak to funguje se psychosomatikou. A ta moje byla po několika měsíčním deficitu spánku a neustále ztráty kontroly nad sebou sama docela oslabená. Učinila jsem rozhodnutí: Zrušila jsem všechny další procedury, které můj stav a psychiku ještě víc zhoršovaly. A vzala to do svých rukou.

Ztráty dechu se výrazně zmírnily, ale o to víc narůstaly úzkosti a panické ataky. Přišly náhle a pokaždé jsem měla co dělat, abych to s nimi zvládla. Začínala jsem  pociťovat i panický strach ze smrti. A to zrovna já, která se vždy tomu smála, a – zpětně vnímano – i lehkovážně prohlašovala – “všichni musíme jednou zemřít, tak proč si s tím dělat starosti” Když to ale opravdu přijde, najednou se člověku odejít nechce a začne s tím bojovat. Jako to bylo v mém případě. A čím víc se tomu člověk brání a chce, aby to už bylo za ním, o to je to horší a delší. Jeden by si mohl myslet, že se na to dá přece zvyknout. U každé ataky / stavu to ale začínalo znova, bylo to jiné, a já předem nevěděla, jestli je toto můj konec…Až jsem si řekla a dost! Odejít se mi sice nechce, ale bránit se tomu už nebudu, nech přijde to, co má. Byla jsem alespoň ráda, že jsem měla možnost si u každého takového stavu lehnout a v klidu s tím nepříjemným pocitem být a jenom ho pozorovat. Někdy jsem se vzbudila, až ráno, udivená a i vděčná, že ještě žiju….

Celé mi to trvalo něco přes rok. Uklidňující tablety pro mě nepřicházely v úvahu. I když chápu lidí, které se pro ně rozhodnou, když je jim odborník předepíše. Doporučen mi byl i alkohol, to jsem taky zamítla. Možná, kdybych požádala kolegyni, aby by s tím v rámci terapie pomohla, mohlo být uzdravení rychlejší. Nevím, každopádně jsem si chtěla s tím projít sama. Protože, jak bych mohla pomáhat druhým, když bych to sama nezvládla? Netvrdím, že je to správná cesta. Jsem ale přesvědčená o tom, že ted’, když za mnou chodí klienty, kteří mají obdobné panické ataky a úzkosti a k tabletám hledají ještě další podporu, umím jím líp pomoci. A s radostí vítám zprávy, jako když se mi jeden klient objednal po dlouhé době, potřeboval v jeho životě ještě něco nového doladit a sdělil mi “tablety už neberu”. To má člověk radost 🙂

A co doporučuji na závěr pro ty, co mají podobné zkušenosti? Nespoléhejte se jenom na tablety. Může se stát, že vám po nějaké delší době přestanou účinkovat, a pak to může být ještě víc těžší s tím pracovat. Proto bych každému poradila, aby se seznámil s podpůrnými technikami / metodami, na trhu je jich dost a vybral si ty, která s vámi rezonuji. Už jenom to, že si tyto nepříjemné úzkostní stavy dovolíte a necháte jim prostor, samy odejdou a časem už nebudou mít důvod vás navštívit:) To, před čím utíkáme, nás i tak jednou dohoní a my rozhodujeme v jaké intenzitě….

Krásne dny v pohodě.

Kristina Consciousness Consultancy

obrázek Zdroj: Metoda RUŠ