Za co může komunikace?

Člověk se dorozumívá s ostatními lidmi pomocí slov. Způsoby našeho vyjadřování se učíme od první chvíle, kdy jako děti začínáme opakovat zvuky, které slyšíme od našich blízkých. Hlavním záměrem naší komunikace je tedy usnadnit vzájemné dorozumění se.

Realita života přináší však často zcela opačné situace. Někdy je dokonce neporozumění tak hluboké, že vzniká konflikt. Pokud se nám nedaří konflikty na pracovišti zvládat k všestranné a upřímné spokojenosti, dochází k poškození mezilidských vztahů, k narušení důvěry a často i pocitu bezpečí, které tvoří základ proto, aby byl člověk schopen a ochoten podávat kvalitní výkony a učit se z vlastních výsledků.

Důsledkem může být skrytý nebo otevřený vzdor vůči pracovním úkolům, pokles zájmu o práci, demotivace lidí, pasivita, projevy nespokojenosti bez zjevné příčiny a nízká angažovanost. Setkávám se s tím, že tyto projevy bývají označovány za nedostatek osobní odpovědnost lidí, a za nezájem o práci a o firmu. Ve většině případů nakonec dojdeme k tomu, že na počátku všeho je vzájemné nepochopení, ke kterému dochází díky nevhodné volbě komunikačních prostředků.

Proč je tak obtížné se dorozumět, když mluvíme stejnou řečí?

Komunikační návyky si předáváme z generace na generaci jako kulturní dědictví. Ty, které nyní převažují v naší společnosti, se vyvíjely pravděpodobně po tisíce let, kdy byl důraz kladen na to, aby lidé byli schopni plnit příkazy a vykonávat relativně jednoduché a rutinní činnosti za odměnu.

Tomuto záměru sloužila jazyková výbava, kterou doposud do značné míry využíváme. Setkáme se tak především s pestrou paletou hodnotících výrazů. Patří sem i kritika, ironie, zesměšňování, cynismus, obviňování a výčitky.

Dodnes je možné se ve vzdělávání manažerů setkat s pojmy “vymáhání” nebo “vynucování” práce pomocí příkazů a požadavků. Na člověka je v takové kultuře komunikace nahlíženo jen jako na neživého robota, jehož úkolem je vykonat příkaz. Za to je odměněn platem. Tato komunikace se omezuje jen na naše intelektuální a myšlenkové schopnosti. Redukuje lidskou bytost pouze na hlavu a mysl.

Žijeme v době velmi překotných změn. Lidská práce je v mnoha oblastech nahrazována stroji a automaty. Mění se požadavky na vybavenost člověka pro pracovní trh přítomnosti a budoucnosti. Ty hlavní změny spočívají v přesunu od poslušnosti k osobní odpovědnosti a samostatnosti, od rutiny k tvořivosti, od vnějších pobídek k vnitřní motivaci. Člověk se tak opět stává člověkem, který má své prožívání, svoje pocity a emoce a také své lidské potřeby, které tvoří jeho skutečnou vnitřní motivaci. K hlavě se tak opět přidávají schopnosti těla, jakými jsou intuice, empatie a mimo pojmová inteligence.

Komunikace, která usnadňuje dorozumění, pracuje velmi důsledně s fakty a popisy místo pestrobarevného hodnocení, které je živnou půdou pro nejrůznější domněnky, a tím často i pro obranné reakce a konflikt.

Lidé úspěšní v komunikaci mají schopnost aktivně naslouchat, vnímat lidské potřeby a brát na ně jasný zřetel při zadávání úkolu i při jeho průběžné kontrole. Jejich každodenním neocenitelným pomocníkem je zpětná vazba, která je dostatečně konkrétní, upřímná, jasná a vedená s plným respektem k druhé lidské bytosti. Současně dokáží vytvářet dohody místo strohého zadávání úkolu.

Základem úspěchu komunikace v 21. století je tak schopnost pracovat vědomě s vlastní pozorností a udržovat v rovnováze zaměření na výkon a pracovní výsledky se záměrem tvořit vyrovnané mezilidské vztahy, jejichž kvalita ve většině případů určuje míru angažovanosti lidí. Mnohé výzkumy ukazují, že nejlepší a největší výkony podávají lidé, kteří nacházejí ve své práci jasný smysl a jsou spokojeni ve vztazích na svém pracovišti.

autorka článku Helena Kurzweilová